Nebe, peklo, motel

Zařazení do děje: Motelová scéna z epizody 3x19
Komentář autora: Tak tohle je takový můj malý experiment. Nevím, jestli už něco podobného (respektive podobným stylem) někdo někdy napsal. V téhle epizodě toho Damon a Elena moc nenamluvili, takže jsem rozebrala jejich vnitřní promluvy k sobě samým. Snad se vám to bude líbit, prosím komentujte, vážně mě zajímá, jestli to bude trhák nebo fiasko :D
PS: Ty jejich proslovy ze seriálu jsem možná přeložila trochu volnějc, aby to znělo přirozenějc.

Um, co to je za zvuk? Aha, to je jenom Damon - bez košile. Jasně, klidně se tu promenáduj jen tak na lehko, vždyť jsem tu přece jenom já! Ne, už se oblíká… Proč z toho mám tak sklíčený pocit?

Bože, ani teplou sprchu jsem si nemohl dopřát. To bylo naposled, co jsem se nechal Elenou překecat! Ubytovat se v motelu, to byl nápad. Pojď sem, kamarádko moje nejmilejší, pojď zahřát starouše a nedělej moc kravál, ať nevzbudíš tu trýznitelku.

Kouká se z okna, asi má strach, aby se nám Kol nepřišel pomstít. Vždycky se stará o mojí bezpečnost. Ach jo, Eleno, do čeho ses to zase namočila! Tobě nestačilo zamilovat se do upíra, ty musíš myslet i na jeho upířího bratra. Co to říkal Stefan? Nevyjasněné pocity? No, tak se na to podíváme…

Výborně, vzduch je čistej. Ty původní jsou možná nejsilnější, ale rozhodně ne nejchytřejší. Hm, jak asi chutná whisky ze sámošky. A ještě ji musím pít z kelímku. Co jsem komu udělal?! Aspoň že si můžu konečně sednout a v klidu si odpočinout.

Pořádně si ho prohlédni, Eleno. Co vidíš? Co cítíš? No, vidím muže. Neuvěřitelně krásného muže a cítím - něco. Co dál? Jak na tebe působí? Je osamělý. Uzavřený a zničený. Snaží se to skrývat, ale teď už na to nemá sílu, je unavený.

Hop, nožky nahoru. Chybí mi tu můj krb. Ani televize tu není. Kdybych měl alespoň skleničku. Nemůžu tomu uvěřit, piju lacinou whisky z plastovýho kelímku. To jsem to dopracoval. No, zkusit se má prý všechno, tak schválně…

Ach, bože, je tak okouzlující, mohla bych ho pozorovat klidně celou noc. A tak zranitelný. Tolik lidí už mu ublížilo, včetně mě. Nejradši bych si ho k sobě přivinula a utěšila ho. Potřebuje to. Potřebuje cítit něčí blízkost, něčí náklonnost. A já to potřebuji také.

Hm, čekal jsem to horší, ale stejně je to blivajs. A heleďme se. Trýznitelka je vzhůru. A docela zaujatě si mě prohlíží… divný.

Haach, dívá se na mě. Sakra, a já na něj přímo zírám! No nic, snad si toho nevšiml. Snad si myslí, že jsem o něj jen zavadila pohledem a spím dál. Chrr-pší, chrr-pší, chrr-pší…

Hm, zvláštní. Hodně zvláštní. Jak dlouho už mě asi sledovala? Nevypadala rozespale. Vsadím se, že za chvíli ty svoje kukadla zase otevře.

Hlavně klid, vždyť přece o nic nejde. Co mám dělat?! Určitě se na mě dívá, cítím to. Nebo ne? Neměla bych to zjistit? Sakra, Eleno! Jde jenom o oční kontakt, samozřejmě že se na něj můžeš koukat, kdy chceš a jak dlouho chceš. Tak. Dívá se na mě. Ach jo, proč jsou ty jeho oči tak modré. Vůbec jim nejde uniknout. Moment, já přece nechci uniknout. Mám své poslání, navíc je na něj pěkný pohled, takže žádné uhýbání.

Co je na mě tak zajímavého? A proč se tváří tak - zasněně? Je to vůbec možný? Co to se mnou hraješ za hru, Eleno? No, uvidíme, co to s ní udělá, když si k ní přilehnu. Chceš si hrát? Tak tedy hrajeme!

Proč se zvedá? Kam to jde? To jde jako za mnou? To nevím, jestli jsem chtěla. Pozorovat ho z bezpečné vzdálenosti mi docela vyhovovalo.

Ještě ruku pod hlavu, fajn. Tak tady mě máš. Koukám ti upřeně do očí, teď jsem na chvilku sklouznul níž, ale už jsem opět u tebe. Co dál?

Hm, není to tak špatné, mít ho takhle blízko sebe. Hezky voní. Heh, chováme se jako dva blázni. Jen tak na sebe mžouráme, nic neříkáme. Možná bych měla něco plácnout.

„Nikdy jsi mi o tom neřekl. O tom, co jsi udělal pro Rose.“

„Nijak se tě to netýkalo.“

Vážně, Eleno? Už zase se ve mně snažíš probouzet emoce?

No jo, já zapomněla. Náš velký zlý Damon nic necítí, s nikým nemá slitování. Proč mi to pořád chce dokazovat? Přitom je více než schopný být k lidem milý.

„Proč lidem nedovoluješ vidět v tobě to dobré?“

„Protože lidé od tebe očekávají to, co v tobě vidí.“

A to je problém?

„A já nechci žít podle ničích očekávání.“ 

Ani podle tvých, Eleno. Hlavně ne podle tvých. Musíš mě brát takového, jaký jsem, ne se mě snažit měnit k obrazu svému. Přál bych si, abys to konečně pochopila.

Takže nechceš být dobrý. Ne kvůli mně. Jedině kvůli sobě. Jenže tobě se nechce. Uf, dělá se tu nějak teplo. Možná kdybych nebyla na Damonovi tak nalepená.

Odvrací se. Naštval jsem jí snad? Co ode mě očekává? Ví přeci, že jí miluju, je na ní, aby se s tím vypořádala. Srdce jí tluče jako splašené. To nebude důsledkem mých slov. A těžce oddechuje. V tý aby se čert vyznal…

Uf, nesnesitelné horko. Ty vlasy na mém krku mě škrtí jako provazy. Co to se mnou je? Tohle se mnou dělá Damonova přítomnost? No to snad ne! Ježíši, co si o mně asi myslí. Jsem k smíchu.

To je její ruka. To asi neplánovala. Je tak hebká a hřejivá. Co by se stalo, kdybych si jí na chvilku vzal? Jen na malou chvilinku jí držet a hladit. Jen její ruku. Jen na maličký okamžik jí vlastnit. Jen na moment být mou.

Jejda. To je jeho ruka. Pryč! Ne, už je pozdě, už si toho všiml. Co to - co to dělá? Proč mě za ní bere? Chce mě snad už úplně připravit o rozum? Pusť ji! Vyškubni se mu! Sakra, ona mě neposlouchá. A on už vůbec ne. Jak se na to tváří? Cože?! Jak může být tak klidný? Copak on to necítí?

Je tak nádherná. Ale proč je tolik rozrušená? Jen ji držím za ruku. Víc nežádám. Za to ona vypadá, že by chtěla něco jiného. Něco víc. Hruď se jí nadzvedá a zase klesá v nezvyklém intervalu. Cítím její vzrušení. Nehodlám přestat, Eleno. Pokud budeš chtít, zastavíš mě. Vždycky jsi mě dokázala včas zarazit.

Tohle nerozdejchám. Je příliš blízko. Příliš krásný. Příliš neodolatelný. Sakra, sakra, sakra! Nemůžu se na něj přece jenom tak vrhnout! Nemůžu, miluju Stefana, tak proč tohle všechno? Musím se dostat na vzduch.

Hm? Kam to jde? Moment, ještě jsme neskončili! Nenechám tě jen tak odejít. Chci vědět, o co tady jde.

Vzduch, vzduch, vzduch, konečně! Do háje! Takhle to být nemělo. Co se to děje? Jak tohle se mnou může Damon udělat pouhým dotekem? Dřív jsem tomu dokázala vzdorovat, ale poslední dobou je to těžší a těžší. Co tedy cítím? Horko. Třes. Vzrušení. Sevřený žaludek. A hlavně pořádný zmatek. Bezva. To jsem si pomohla. Už nemůžu. Já už prostě dál nemůžu! Nedokážu odolat, nedokážu se poddat, jsem z toho vyčerpaná. Ne! Je tady. Ach jo, já se z toho snad zblázním, už mám zase srdce až v krku.

„Ne.“

To umí říct každej. Je to jen jednoslabičný slovo, který slýchám až moc často. Nedělej tohle, nedělej tamto. Ale proč? Proč mě stále odmítáš? Proč se takhle chováš? Proč bych měl přestat, když nechci?

„Proč ne?“

No tak, Eleno, vysvětli mi to. Umírám tu za tebou touhou, zasloužím si vědět pravdu.

„Eleno.“

Ach, bože. Byl to jen vítr? Nebo to jeho hlas zní tak krásně a bolestně? Nevšiml sis, že sotva dýchám? Jak ti mám odpovědět? Tohle nemůže být pravda. Moje ústa nemohou žíznit po Damonových, moje tělo nemůže hořet pro jeho, moje srdce pro něj nemůže takhle bít. Ale pro koho tedy? Proč tedy? Ummmgrrrr!!! Já to prostě musím udělat! Musím to ze sebe dostat!

Um? To jako vážně? Vážně? Vážně?! Tak dlouho jsem po ní toužil, tak dlouho jsem se snažil a teď ji doopravdy držím? Je to Elena Gilbertová, ta dívka, která mě právě teď líbá? Voní jako ona, vypadá jako ona, chutná jako ona a já ji miluju. Tohle nemůže být skutečné. To musí být sen. Prosím, ať se nikdy neprobudím!

Mnohem lepší. Ježíši, to je ten nejslastnější pocit, který jsem kdy zažila. Taková úleva. A rozkoš. Jak je to možné? Jak jsem bez tohohle mohla žít? Ať už to nikdy neskončí, prosím, ať mě Damon nepouští, ať jeho paže přirostou k mým bokům a naše rty se nikdy neodtrhnou! Tedy na malý okamžik mohou, potřebuji se nadechnout.

Ne, neodtahuj se! Nepustím tě! Nedovolím ti to! Jsi moje.

Připadám si tak nejistá, jako bych dělala něco, co bych neměla, ale zároveň měla. Jakoby na tom závisel můj osud. Ale i kdyby nezávisel, nepustila bych se. Chci se probírat v jeho vlasech. Chci, aby si mě držel pevně u sebe. Chci ho!

Eleno, kdybys jen věděla, kdyby sis jen dokázala představit, kdybys jen dokázala pochopit. Potřebuju tě cítit. Potřebuju tě chránit. Potřebuju tě milovat. Potřebuju tě!

Ještěže je tady ta zeď, jinak bych už byla na zemi. Kolena mě vůbec neposlouchají. Nic mě neposlouchá! Rty a ruce si dělají, co se jim zachce, a oni chtějí jen Damona. Je tak něžný, tak oddaný a citlivý. A ohleduplný, dovolí mi popadnout dech a laská mě zatím na krku a klíčních kostech. Damone, ty přesně víš, co potřebuju. Potřebuju tě!

Je tak sladká a slaná zároveň. Jak je to možné? A jak to může chutnat tak dobře? Jak mi to může dovolit? Jak se jí to může líbit? Záleží na tom vlastně? Můžu všechno, co chci, a ona neodporuje. A já toho chci tolik. Chci ji učinit šťastnou. Chci tu s ní stát a líbat. Chci ji celou držet. Chci ji!

Hořím. Jsem v pekle.

Vznáším se. Jsem v nebi.